Blog

BŘEZNOVÉ FROŤÁNKY S IRENOU MACHANDEROVOU A SOUBOREM SKŘIVÁNEK

14.03.2012 16:00

    Březnové Froťánky jsme již věnovali Velikonocům, protože do Velikonoc už žádné další Froťánky nebudou. Povídali jsme si o vzniku těchto jarních svátků, jejich symbolech a hodně podrobně o velikonočním zajíčkovi. Paní učitelka Machanderová pak představila svůj pěvecký soubor Skřivánek a dohromady nám moc pěkně zahráli a zazpívali k poslechu. Všichni společně jsme se naučili písničku „NA TOM PRAŽSKÝM MOSTĚ“. A jak jinak, než opět s legračním dodatkem na slova: mobil, sluníčko, kos, foťák, nebíčko, hopík, jabko, měsíček, kytička a banán. Tomu říkám „slova do lidovky jako stvořená “.    Zkuste to s námi: 

NA TOM PRAŽSKÝM MOSTĚ 

  1. Na tom pražským mostě, rozmarýnka roste, [:žádnej ji tam nezalejvá, ona sama roste.:]
  2. Až já tudy půjdu, zalejvat ji budu. I:Ona se mi zazelená, já ji trhat budu.:I
  3. Utrhnu si kousek, dám si za klobouček. I:Utrhnu si ještě špičku, dám si za čepičku.:I

    Přídavek na stejnou melodii:

        Kytičku i kvítí, sluníčko mi svítí. I:Kos i hopík, jabko, banán u hlavy mi sviští.:I

        Turisté tu drání, mobil, foťák v dlani. I:A měsíček na nebíčku v noci je vyhání.:I

Po vydatném zpívání patří také vydatná sladká odměna: Všichni si pochutnali na velikonočním pečivu uzlíky, které nám symbolizují ptáčky, vracející se z jižních krajin.

Fotografie naleznete zde

Paní učitelko, děkuji za hudební doprovod.

                    Slávka Rokosová

ÚNOROVÉ PÍSNIČKOVÉ FROŤÁNKY S VLAĎKOU BŘEZINOVOU A LUŽNIČÁNKEM

22.02.2012 16:00

Na únorových Froťánkách  byla naším hlavním hostem paní Vlaďka Březinová a přivedla s sebou i děti ze svého souboru Lužničánek, se kterými zpívala a tancovala. Paní Vlaďka přišla oblečená v nádherném blatském kroji, něco nám o něm řekla a dokonce nám za velkého smíchu odhalila vyšívanou spodničku. Povídali jsme si také o masopustu a na chvíli nás dokonce navštívil plánský masopustní rychtář a nechal dětem prohlédnout svůj klobouk a rychtářské právo. Všichni společně jsme se naučili píseň "Hrály dudy" a také další žertovnou sloku, do které jsem musela zabásnit slova: klobouk, hory, bota, hvězda, míč, kočička, pejsek, domeček, ptáček a anděl.

Zazpívejte si s námi: HRÁLY DUDY

1. Hrály dudy u Pobudy, já jsem je slyšela, dávali mně kominíka, já jsem ho nechtěla.

    A já radši krejčího, to je něco lepšího, ušije mi šněrovačku ze samýho zlatýho.

2. Ještě lepší, nežli krejčí, dudáček je jako květ, přijde ke mně, zadudá mně, všichni budou závidět.

    Zadudej mi trošičku moji milou písničku, přijdeš-li k nám dneska večer, dám ti sladkou hubičku.

Dodatek na stejnou melodii:

    Nad horami hvězda svítí, ptáček letí do nebe, u Pobudy před domečkem dudák dudá vesele.

    Anděl klobouk na hlavě, s botou pejsek si hraje, kočička si s míčem háže, všichni v dobré náladě.

Na závěr všichni dostali dáreček: typické masopustní pečivo- boží milosti.

Fotografie naleznete tady 

 Paní Březinová, děkuji za hudební doprovod.

                                            Slávka Rokosová

To to dopadlo!

18.01.2012 16:00

    První letošní Froťánky se nekonaly. Zkrátka a jednoduše proto, že dva dny před dlouho dopředu naplánovaným termínem konání jsem sebou lupla na náledí a o nějaké chůzi, nota bene s Froťánkovou nůší na zádech, jsem si několik dní mohla nechat jenom zdát. Tak abyste si to taky aspoň trochu užili, neboť to byl opravdu nepřekonatelný zážitek :-),  pokusím se to vylíčit.

    Myslíte si, že zajít si jen tak na krásnou zimní procházku je naprosto nevinný rekreační počin a že je to pro vaše tělo opravdu to nejlepší? Hmmm, no, možná, že to platí v devadesáti devíti procentech, ale ne v mém případě.

     Bylo skutečně překrásné zimní ráno, když jsem i s naším milovaným pejskem Kingem vyrazila ven. Sluníčko krásně svítilo, bylo mírně pod nulou, rozblácená louka hezky přituhla, a tak se nám pěkně šlapalo až do lesa. A jak jsem si tak libovala, že dneska určitě spálíme nějaké ty kalorie, protože to oba potřebujeme – já i pes – došli jsme k lesnímu rybníčku. Kochali jsme se nádherou, kterou nám příroda připravila, samozřejmě každý po svém: já jsem se zálibně rozhlížela po krásně se třpytících zasněžených stomech, mírně zamrzlém rybníčku a do nosu jsem blaženě nasávala opojnou vůni zimního lesa. Snažila jsem si tento parádní obraz vrýt do paměti a zafixovat si tak exkluzivní duševní zážitek i na pozdější dobu, zatímco Kingísek válel v dosud neporušené sněhové krustě sudy a dělal andělíčky, až sníh létal na všechny strany. A nějak nemohl pochopit, že já se v tom sněhu neválím taky, když je to přece takové žůžo! Jak říkám, oba jsme si to užívali po svém.

    TO SE VŠAK MĚLO VELICE BRZY OBRÁTIT!

    Když jsem měla pocit, že víc té nádhery už vstřebat nemůžu, otočili jsme se nazpátek. Měli jsme před sebou asi dva kilometry chůze zimním ránem a chtěla jsem být pryč dříve, než začnou jezdit náklaďáky s vybagrovanou zeminou, protože u lesa se staví dálnice.

    No, holt už jsem to nestihla. Náklaďáky se  daly do pohybu dřív a to bylo zle. Krásný, jiskřivý, čerstvě napadaný sníh na silničce změnily v nááááramnou klouzačku. Našlapovala jsem sice s patřičnou dávkou opatrnosti, ale náhoda je blbec, a najednou jsem ležela uprostřed silnice jak široká tak dlouhá. Tak teď zas čučel na tu „nádheru“ pejsánek, kterému se v očích zračila věta: „No to je dost, že jsi na to přišla," a ve sněhu jsem se válela pro změnu já. Když jsem po prvních vteřinách úleku začala zjišťovat, jestli jsem celá a zda budu schopna vstát, Kingísek nelenil a začal mě hbitě „ošetřovat". V cuku letu jsem měla olízaný nos a půl obličeje, a když jsem se marně snažila najít nějakou pozici, ze které bych byla schopna se zvednout, okamžitě tam hafánek asistoval a překážel, a bylo po vstávání. Mé šťavnaté nadávání nebylo k ničemu, King to zřejmě považoval za nedílnou součást hry. Nezbylo mi nic jiného, než dolézt po čtyřech k okraji příkopu a za pomoci umrzlých vyjetých kolejí se postavit. Myslím, že pánové na stavbě se velice dobře bavili, protože celý tenhle výjev měli před sebou jak na dlani.

    No nic, domů jsem dojít musela. Trochu jsem pokulhávala, protože jsem si natloukla koleno, ale šla jsem statečně dál a jen jsem si pobrukovala: „Hlavně se teď nesmím znovu natá-", a už jsem letěla znovu. Nevím, jak jsem takový veletoč dokázala, ale nohy jsem náhle měla výš než hlavu, práskla jsem se rovnou do ramene. Kingísek jen obdivně zíral, jakého jsem vyšvihla andělíčka a jak jinak, zase se dal do „ošetřování". Už jsem ani nenadávala.

    Jak jsem se doštrachala domů, opravdu nevím. Koleno zmodralo a oteklo, rameno bolelo jak čert, a tak mi nezbylo, než se pár dní kurýrovat.

    Proto se na mě nezlobte, ale lednové Froťánky šly k ledu.

                                                                                                         Slávka Rokosová

    

<< 4 | 5 | 6 | 7 | 8