Sluníčkový den 2014
Je mi opravdu velice líto, ale pro náhlou nepředvídatelnou změnu počasí jsem musela letošní Sluníčkový den pár minut před zahájením opět zrušit. Loni liják a druhý povodňový stupeň, letos pro změnu náhlá bouřka! O pohádku ale děti nepřijdou. Je další z cyklu "Pohádky Písničkových Froťánků", a protože je před prázdninami, tak ji dětem posílám. Je to moje autorská pohádka a v příštím roce bude vydána i s ostatními Froťánkovými pohádkami knižně. Říkadlo, které jsem v pohádce využila, jsem nalezla v archivech Blatského muzea ve Veselí nad Lužnicí.
Duhové bublinky
Andulka měla toho dne moc dobrou náladu. Aby také ne! Právě začaly prázdniny a maminka – panímáma Horáková - ji nemusela tahat z postele, a tak se milá Andulka mohla o chvilku déle spokojeně rozvalovat na postýlce. Ještě ani neotevřela oči, jen tak labužnicky pootevřela jedno očko a pak druhé. Sluníčko zrovna vykouklo z mráčků a svoje dlouhé paprsky natáhlo okýnkem až k Andulce do pelíšku. Krásně svítilo a holčičce se najednou zdálo, že celý svět je pokrytý duhovými bublinkami, které jí tancovaly mezi přivřenými víčky.
Jak se tak slastně protahovala v peřinách a zkoumala, ve kterém očku uvidí hezčí bublinky, zaslechla na dvoře nějaký nezvyklý hluk.
Pantáta Horák zrovna zapřahal za vůz koně, chystal se do Tábora na trh a chtěl se tam poohlédnout po nějakých ovečkách.
Abyste tomu rozuměli: Zrovna před týdnem si koupil od jednoho souseda malou loučku, která byla přilepená z jedné strany k lesu a z druhé strany obklopená zrovna Horákovic polem. Když na ní chtěl soused posíct trávu, musel pole daleko obcházet, aby nezplouhal Horákovům obilí a za to mu ten malý kousek půdy nestál. Dohodl se proto s pantátou Horákem, že mu pozemek prodá a ten už se těšil, jak tam bude pěstovat ovce. Ty se totiž o sebe přes léto dokážou postarat samy, mohou spásat trávu zrovna na tom paloučku a tak ho nikdo nebude muset kosit.
Andulka honem otevřela obě oči a vyskočila z postýlky, jen aby jí nic neuniklo. Když tatínek viděl, jak ho dcerka pozorně sleduje, šelmovsky na ni zavolal:
„Andulko, nechceš se se mnou podívat na trh? Když budeme dva, určitě se nám podaří vybrat ty nejhezčí ovečky.“
Měl totiž Andulku moc rád a věděl, že jí tím výletem udělá velkou radost.
Andulka si radostně zavýskla a začala si pozpěvovat:
„Ene, bene, pikatora,
pojedeme do Tábora
pro čtyři skopce,
pro pátého berana,
se zlatýma rohama.
Kdo ty rohy najde,
čtyři míle zajde.
Čtyři míle za Prahou,
najde bábu šmatlavou.“
Utíkala za maminkou, aby jí tu novinu ještě za tepla pověděla.
Panímáma Horáková se jen smála, a aby tu cestu udělala Andulce ještě zajímavější, pošeptala jí do ucha: „Až pojedete cestou kolem potoka, dávej dobrý pozor, prý se tam usadili dva vodníci a občas vylezou na břeh. Třeba je taky uvidíš.“ Dala ještě Andulce na cestu velkou pusu a mohli vyrazit.
Pantáta Horák seděl na kozlíku, vzal do zkušených rukou opratě, pobídl koně a už jeli. Sluníčko vesele svítilo, úplně to vypadalo, že jim svými paprsky ukazuje cestu. Andulka se uvelebila vedle tatínka, a protože neměla honem co na práci, vzpomínala, jak viděla ráno tančit duhové bublinky. Přitiskla se spokojeně k tatínkovi, přivřela obě oči a doufala, že se jí bublinky zase ukážou.
Ale co to? Najednou viděla, že nejedou s tatínkem sami, ale že je na jejich cestě doprovází Sluneční paní se svojí družinou. Duhovou a červánkovou vílou. Krásně se usmívaly a kolem jejich hlav poletovaly duhové bublinky. Některé byly velké, některé malé, šišaté i kulaté. Andulka je nadšeně pozorovala. Po chvíli si všimla, že jedou kolem potoka a vzpomněla si, co jí říkala maminka. Začala se opatrně rozhlížet a hlavou jí vrtalo, jestli měla maminka pravdu, nebo si z ní dělala legraci. A hle, co nevidí!
Na břehu potoka se rozvalují dva vodníci, a…! Kolem nich létají taky bublinky. Oba vodníčci pouštěli bublinky jen což, předháněli se, který je bude mít větší a hezčí. To byla podívaná! Anička ani nevěděla na koho se dívat dřív. Jestli na Sluneční paní, víly nebo na vodníky. Natáhla ručičku jako by si chtěla nějakou bublinku chytit. Bublinky zavířily okolo ní, utvořily krásný duhový obláček, Andulka si na ten obláček lehla a pomaloučku se na něm houpala a houpala ...
„Andulko, už jsme na trhu, probuď se,“ usmíval se tatínek a pusu měl při tom od ucha k uchu. „Ta kamenitá cesta tě ukodrcala, celou dobu jsi vychrupovala, jako když tě do vody hodí.“
„Cože?“ pomyslela si Andulka, „Já že jsem spala? To není možné! A co ti vodníci a Sluneční paní a víly!“
Než se stihla tatínka zeptat, pantáta Horák už stál uprostřed malého stádečka ovcí, vybral si ty čtyři nejlepší a k nim pěkného beránka. Zlaté rohy sice neměl, ale ty co mu narostly na hlavě, byly také pořádné, oba dva s ním měli spoustu práce. A tak se Andulka nedozvěděla, jak to vlastně s těmi vodníky, vílami a Sluníčkem bylo.
Tatínek jí na trhu koupil ještě nějaké maličkosti na hraní – to aby měla na ten výlet nějakou památku, a už chvátali zase domů, aby se stihli vrátit včas, když teď museli hnát před sebou ovečky! S těmi to šlo pomalu.
Na zpáteční cestě si Andulka dávala velký pozor, hlavně, když míjeli potok, ale ať se rozhlížela, jak chtěla, žádné vodníky ani víly nikde neviděla. Jen jednu chvíli se jí zdálo, jako by zahlédla v dálce v zapadajícím slunci stoupat k obloze duhové bublinky.
Když přijeli domů, hned utíkala za maminkou a všechno jí vyprávěla. Po očku maminku sledovala, ale ta se jen potutelně usmívala a neříkala nic.
Tak jak to vlastně bylo? Copak se to Andulce opravdu jen zdálo?
Děkuji všem, kteří se na přípravách Sluníčkového dne podíleli, hlavně rančerkám Hálovým ze Samot a paním učitelkám z MŠ Pohádka A VELMI SE OMLOUVÁM, ŽE JEJICH SNAHA OPĚT LETOS PŘIŠLA VNIVEČ. Přeji krásné prožití prázdnin úplně všem a po prázdninách zase nashledanou!
Slávka Rokosová